Vliv vsakování povrchové dešťové vody na stavební objekty

Zadržování dešťové vody na pozemku je sice žádoucí, avšak jeho provedení musí být vždy odborné, aby nedošlo k poškození budov – ať už vaší, nebo sousedních. Praktické ukázky najdete přímo v článku.

Kmenové stoky v historických centrech našich sídel, původně budované jako jednotné systémy od nejnižších bodů u vodotečí, jsou dnes často přetížené. S rozvojem nové zástavby, která se posouvá dál od těchto center, a s ohledem na vysoké náklady na rekonstrukci stávajících stok, vzniká silný tlak na omezování nebo úplné zamezení odtoku dešťové vody z nově budovaných objektů.

V České republice spadne měsíčně průměrně 50–70 mm srážek. Už takové jednoduché opatření, jako je vytvoření mělké prohlubně v trávníku, dokáže na pozemku zadržet značnou část této vody. Tím se nejen prodlouží doba, po kterou je trávník zelený, a zlepší mikroklima, ale také se omezí přítok vody do řek a v menších tocích se dokonce zmírní povodňové vlny. Díky těmto krokům lze snížit požadovanou kapacitu stok pro odvod dešťové vody, nebo dokonce zamezit nutnosti jejich rekonstrukce. S minimálními investičními náklady tak dosáhneme výrazných úspor a zároveň přispějeme ke zlepšení životního prostředí.

Optimální návrh vsakování a akumulace dešťové vody

Na základě hodnoty koeficientu filtrace lze optimálně navrhnout plochu vsakování a nezbytný objem akumulace dešťové vody. Příkladem úspěšného řešení je téměř celé sídliště v Brně-Vinohradech, kde se dešťová voda ze střech panelových domů již přes třicet let odvádí do vsakovacích studní hlubokých kolem 15 metrů. V této hloubce se totiž nachází vrstva štěrkopísku, která je pro vsakování velmi vhodná. Je důležité poznamenat, že hluboká vsakovací studna neovlivňuje základovou spáru budov, která je v běžných hloubkách. Výjimku tvoří okraj sídliště, kde kvůli těsné blízkosti svažitého svahu toto řešení nebylo možné použít.

Problematika a příklady povrchového vsakování

Problémy často vznikají, pokud se navrhuje vsakování povrchové nebo mělce uložené. Povrchové vsakování, například do terénní deprese, může být ale také funkční. Ukázkovým příkladem je Björnsenův park v Brně u Kounicovy ulice. Tento park s mírným sklonem má většinu plochy povrchově odvodněnou do trávníku v nejnižší části, která leží asi 1,5 metru pod úrovní okolní vozovky. Přestože park existuje zhruba 40 let, nikdy zde voda nezpůsobila žádné problémy, a to ani v zimě. Jedinou drobnou komplikací je nesprávně provedená (vyšlapaná) úhlopříčná cesta. Podobným typem povrchového vsakování je i vsakovací jezírko.

Mělké vsakování a jeho dopady

Mělké vsakování lze realizovat například pomocí štěrkové vrstvy, voštinových bloků nebo tunelových útvarů (tzv. "krechtů"). Dešťová voda je do nich přiváděna, akumuluje se v nich a následně se postupně vsakuje celou svou styčnou plochou, jak je to znázorněno na obrázku 2. Všechny tyto metody výrazně ovlivňují obsah podpovrchové vody v okolí stavby.

Z ekologického hlediska jde o velmi vhodný způsob zadržování vody. Pokud by se mělké vsakování stalo běžným řešením pro odvádění povrchové vody, přineslo by to pozitivní důsledky jak v bezprostředním okolí staveb, tak by to příznivě ovlivnilo odtokové poměry v celém povodí.

Důležité aspekty při návrhu vsakování

Je však nezbytné, aby návrh stavby zohledňoval přísun podpovrchové vody do nejbližšího okolí. Zároveň se musí vždy posoudit potenciální zvýšení přítoku podpovrchové vody v důsledku zpětných zásypů rýh pro inženýrské sítě. Tyto aspekty jsou klíčové pro bezproblémové fungování vsakovacího systému a pro prevenci nežádoucích vlivů na okolní prostředí.

Proč podceňování hydrogeologického průzkumu vede k problémům

Individuální stavebníci rodinných domů se často snaží ušetřit nejen na projektu, ale hlavně na „drahém“ průzkumu. To pak projektanta nutí pracovat s velmi omezenými informacemi o podloží. Uvádím příklad typického hydrogeologického závěru, který by měl stavebníky varovat:

„V podložních křídových i proterozoických horninách převažuje puklinová propustnost. Dešťová voda se plynule infiltruje a vsakuje v místech rozpukání do skalního podkladu. Hladina podzemní vody nebyla v našich sondách zastižena. Vzhledem k poměrně malé propustnosti pro vodu může na některých místech nad nepropustnými polohami docházet k zadržování podpovrchové vody. Z tohoto důvodu je nutné věnovat hydroizolaci patřičnou pozornost. Pokud dojde k rozbřednutí zeminy při budování základu, je nutné tento materiál odstranit a nahradit štěrkopískovým podsypem. Nejlepší je provést betonáž ihned po vyhloubení základů. Zpětné zásypy kolem budovy je třeba provádět z místního jílovitého (nepropustného) materiálu s hutněním po vrstvách cca 20 cm. Izolace je třeba budovat jako proti podpovrchové vodě. Při větší propustnosti zpětných zásypů kolem domu a možnosti akumulace podpovrchové vody v okolí podsklepené části domu může podpovrchová voda působit jako mírně tlaková.“

Problém často nastává, protože stavba rodinného domu většinou začíná v létě, kdy je zemina suchá a výkop se zdá být také suchý. Stavebník, který šetří a provádí si základy sám, pak textu posudku nevěnuje dostatečnou pozornost. Neuvědomuje si, že si tak zadělává na budoucí potíže. Během dlouhotrvajících srážek totiž voda vsakuje do podzemí narušenými zpětnými zásypy a hromadí se nad nepropustným podložím.